A co bys dělala, kdybys...

Občas se u mých příspěvků, zabývajících se nějakým obecným jevem, objeví komentář v tomto duchu.

Co bys dělala, kdyby se ti stalo tohle nebo ono, kdyby se dělo něco tvým blízkým.

Velmi, velmi jim rozumím, a proto teď napíšu blogový text právě pro ty z vás, kteří si kladete tyhle otázky.

***

Kdo trochu znáte Enneagram, možná vám leccos napoví, když vám prozradím, že jsem myslový typ a ještě k tomu šestka, takže mistr katastrofických scénářů.

Tedy otázku co bych dělala, kdyby jsem měla zažranou v každé buňce svého těla a ještě mi to přišlo jako naprosto normální a zodpovědné. Vlastně mi to přišlo tak normální, že jsem o tom ani nevěděla. Nechci se opakovat, ale zde musím. Kdo mě znáte více, víte dokonce, že jsem značnou část svého dospělého života strávila částečně nevědomou přípravou na třetí světovou válku.

Strachy a hrůzy, kterými jsem prošla, když jsem tyhle hluboko uložené programy opouštěla, jsou slovy nepopsatelné.

Nejsem tedy žádný idealista a teoretik, který produkuje duchovní teorie, aby nemusel čelit realitě, která není vždy obláčková a sluníčková.

A naprosto a bezvýhradně rozumím všem strachům, které se teď vyplavují z individuálního i kolektivního nevědomí.

Když ale pracujete s traumatem na úrovni rodu, kolektivu a historie duše, není možné si nevšimnout, že věci se zkrátka opakují pořád dokola, dokud se neintegrují, nezpracují a nezmění se vědomí, které je vytvořilo. Možná to znáte ze svých osobních příběhů nebo z osudů někoho, koho znáte - stejný typ partnerů, šéfů v práci, opakující se zdravotní problémy nebo třeba nehody. Nevědomí je kontinuum, a tak stejné zákony platí i v rámci rodu a širších celků. S někým to musí zkrátka skončit, a to tak, že neulpí na příběhu, uvidí hlubší souvislosti a zareaguje z jiné úrovně vědomí a porozumění.

Já nejsem historik, politolog ani politik. Nevím, co by se mělo dělat v reálných kulisách, a tak se k tomu nevyjadřuji. A po pravdě politikům jejich situaci vůbec nezávidím. Být v čele hroutícího se systému musí být nesmírně náročná zkušenost.

Mohu ale k tomu, co se děje, přidat střípek, který není na první pohled viditelný, a to jsou právě ty mocné síly lidského kolektivního stínu, který si bude vybírat daň tak dlouho, dokud jej neuvidíme a neuznáme. Dokud budeme zlo projektovat do individuálních osob, ať už se jedná o našeho partnera, naše rodiče nebo třeba Hitlera, nebo do nějakých cizích jiných (národností, migrantů, náboženství), jsme pořád stejně mimo.

A budeme stále dokola opakovat tutéž lekci.

Co bych dělala, kdyby... tedy nevím. Vím jen to, že bych se otevřela do všech pocitů, které by s tím přicházely, ať by byly sebebolestnější. Vím, že bych brečela, řvala, nenáviděla, zoufala si, vztekala se a já nevím, co ještě, dokud bych znovu nenalezla vnitřní mír. Každý z nás zná příběh někoho, kdo zažil nějakou velkou tragédii, a přesto nezahořkl, nezavřel se a celý příběh přetavil v dobro. To je skutečná alchymie a kvantový posun ve vědomí.

A to je přesně to, co můžu dělat také teď a tady.

Být ochotná vidět stíny v sobě a pracovat s nimi.

Integrovat v lásce a přijetí každičkou část svého nevědomí.

Sdílet tato témata s širší veřejností a podílet se na transformaci, která probíhá na pozadí.

Vytvářet mír, harmonii a porozumění ve své rodině, se sousedy, ve svém okolí.

Se soucitem a porozuměním komunikovat s těmi, jimž nerozumím a s nimiž nesouhlasím.

To je moje cesta.