V objetí šátků...

Prožívám teď období, kdy se cítím velice křehká.

Přerod, v němž se mění dynamika ve všech našich rodinných vztazích. Ti, kdo byli nezávislí, se stávají závislými, ti, kdo byli závislí, se stávají nezávislými.

Na hluboký přerod do nové životní fáze se připravuje i moje tělo a moje duše.

Je to doba veliké zranitelnosti, vděčnosti, opouštění a nalézání nové harmonie.

Cítím v sobě hluboké ticho.

Potřebu zakořenit.

Potřebu vytvořit něco rukama.

Začala jsem psát nový román.

***

Někdy je úplně v pořádku stáhnout se do sebe a nechat proces, aby sám běžel. Spát a ve snech zkoumat nová místa a osahávat si nový život. Nořit ruce do hlíny a nechat se vyživovat. Na vlastní kůži prožívat, že rozklad a vznik nového života jsou od sebe neoddělitelné procesy. Ztišit se natolik, že duše samotná dostane prostor se projevit. Svým vlastním způsobem, ve svém vlastním čase.

To je teď můj ŽIVOT.

Dělají mi v něm společnost různé šátky, které jsem během života nastřádala. Přišly ke mně různými cestami - některé jsem podědila, některé vyrobila, jiné dostala, patří k nim i jedno mexické rebozo.

Dělají mi kuklu, ochranný obal, jsou pro mě laskavým objetím a konejšivou náručí.

Tvoří hranice mého vnitřního domova.