Můj hlas - můj dar?

Ano, ano, mám to tak vlastně odnepaměti, že svůj hlas považuji za svůj největší dar.

Umím zpívat.

Dovedu se vyjadřovat ústní i psanou formou.

A jak mi jde provázení meditacemi, to je úplné flow!

Zpětná vazba ve smyslu, že mám krásný hlas, je pohlazení po duši.

Ach, jsem obdarovaná!

***

V posledních několika letech mi je velmi razantně ukazováno, s čím se identifikuji, co všechno nejsem já a na čem všem přespříliš lpím.

A v oblasti hlasu to začalo velmi nenápadně během posledního roku. Přijdu zcela zdravá na seminář a během první hodiny začnu vnímat, jak mi odchází hlas. Dvakrát jsem vše zachránila islandským lišejníjkem a vincentkou. A procesy Cesta, ve kterých jsem čistila buněčné vzpomínky z kolektivního pole týkající se potrestání a mučení za veřejné mluvení o Pravdě.

A potom přišel ženský kruh s názvem Vstupuji do své síly. A já jako průvodkyně jsem tam stála a opět jsem chraptěla. A tehdy poprvé jsem si uvědomila, že můj hlas zřejmě nebude integrální součástí mé vnitřní síly. 

***

Naposledy jsem hlas ztratila minulý týden, samozřejmě opět na semináři během prvního dne. Byl to seminář s mými nejbližšími přáteli a i tam jsme díky tomu otevřeli velice silná témata. A já se po jeho skončení odebrala domů, držela hlasový klid, protože mě příští víkend čekal další seminář. Každý den jsem se ladila na to, zda mám nadcházející seminář zrušit, nebo ne. A z mého nitra přicházela pořád stejná odpověď: Nic neruš, my se o všechno postaráme. A tak jsem celých pět dní odpočívala, kontinuálně něco popíjela nebo cucala a u toho vnímala, co ještě v oblasti svého hlasu přehlížím a nevidím. 

A den před seminářem mi přišlo - tvůj hlas není tvůj. Je na čase, aby sis to přestala brát tak osobně. A já jsem věděla, že je to pravda. Že mám-li mluvit o Pravdě, musím odevzdat svůj hlas jí.

A tak jsem to udělala.

*** 

V posledních letech dělám všechna rozhodnutí v souladu se svým srdcem a vnitřním vedením, takže jsem věděla, že seminář rušit nemám. Nešlo se mi ale snadno. Udělala jsem sice, co bylo v mých silách, ale stejně jsem věděla, že můj hlas je velmi křehký. 

A taky byl. Během pátku jsem zcela ochraptěla a celou noc na sobotu prožila s pocitem zrady a opuštění. Vždyť mi bylo přece slíbeno, že o můj hlas bude postaráno! Tak co se to vlastně děje? Kdybych tenhle hlas v sobě neposlechla, mohla jsem seminář zrušit a mohl se uskutečnit, až mi bude lépe! Co když budu muset seminář v polovině zrušit? Vždyť mě čeká ještě skoro dvacet hodin mluvení!

Cítila jsem se obrovsky zranitelná a věděla jsem, že už není, co bych mohla udělat. Měla jsem obrovskou podporu mé rodiny, přátel, účastníků semináře, společnou modlitbu s jednou z nich.

Ale můj hlas mi už nepatřil.

A tak začal druhý den mého semináře. A hlas držel a držel a po deseti hodinách mluvení byl stejný jako ráno. A já vnímala, že seminář dokončím. Že můj hlas mi už nepatří, ale že je o něj postaráno. 

Můj současný hlas není žádná hitparáda. Nicméně v neděli po tom hlasovém maratonu jsem cítila v hrdle daleko větší uvolnění než celý týden předtím.

 Já nejsem můj hlas...

Ale že mi to trvalo, že? :-)

PS: Děkuji vám, že jsem to s vámi, moji milí, mohla ve vší pravdivosti a autenticitě prožít.