V souladu s posvátným prostorem...

S mojí blízkou přítelkyní jsme se domluvily, že bychom rády vyrazily do přírody. Nikoli na čundr, ale na pouť.

Na pouť, která bude mít záměr a duchovní rozměr.

Prosbu o poléčení, vyřešení nějakého problému, hlubší porozumění.

Ačkoli obě pracujeme jako terapeutky, domluvily jsme se, že vědomě nebudeme konat nic. Žádné terapeutické postupy, žádné přímo zacílené rituály, jen dožínkové poděkování mamince Zemi.

Požádaly jsme v modlitbě prostor samotný, aby veškeré dění vedl on sám.

Neměly jsme začátek ani cíl cesty, netušily jsme, kudy půjdeme, ale byly jsme otevřené všemu.

A ono se to dělo samo - od klikaté, leckdy náročné cesty, až po nádherný prostor k večernímu a nočnímu spočinutí a díkůvzdání.

Dopoledne jsme se beze spěchu vypravily na zpáteční cestu. Zhruba jsme tušily, kde se nacházíme, a tentokrát jsme už cíl měly - naše auto. Sice nás čekal horký den a neměly jsme už žádnou vodu, ale auto bylo relativně nedaleko a před námi vidina dobrého oběda.

Cesta nám příjemně ubíhala, kráčely jsme po úzké asfaltce přímo a neochvějně k našemu cíli.

Když tu najednou...

Zhruba ve stejnou chvíli jsme se obě zastavily s představou, že bychom si mohly cestu zkrátit. Přímo přes pole, a jednu louku a další pole jsme uviděly naše auto. Vzdušnou čarou cirka kilometr.

Vrátily jsme se tedy kousek zpátky s představou, že půjdeme po kraji lesa podél polí a luk přímo k autu. 

Ano, tušíte správně, blížíme se k tomu, proč celý příběh vyprávím. Brzy se ukázalo, že mezi lesem a poli je neprostupná kopřivová houština. Louka je oplocená a pole jsou řepková. Pokud jste nikdy nezkoušeli jít řepkovým polem, nedělejte to. Zvlášť s krosnou na zádech.

Začínalo být pekelné horko a žízeň se stávala nesnesitelnou.

Být to čundr, možná to nějak dáme. 

Ale toto byla pouť. Není možné se odevzdat prostoru a potom proti němu bojovat.

Prodraly jsme se tedy kopřivami do lesa s tím, že půjdeme nějak lesem.

Snažily jsme se pustit svoji představu o tom, že cílem naší pouti je dojít k autu, a opět se v důvěře nechaly vést.

Kráčely jsme tedy lesem, unavené, žíznivé, poškrábané, požahané, ale alespoň v chládku. 

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se asi po dvaceti minutách chůze objevily na místě, kudy jsme do lesa vešly!

Najednou jsem přesně věděla, co to znamená překročit bludný kořen.

Ztratily jsme se na půlkilometru čtverečním!

Bylo to nesmírně frustrující, protože auto bylo téměř na dosah.

V tu chvíli moje kamarádka pronesla: "Ten les nás prostě nepustí, dokud se něco nestane."

Ztěžka jsme dosedly na mez, pomodlily se a čekaly.

A ono se to opravdu začalo dít.

Oba naše procesy se završily.

Odpovědi přišly.

Slzy se vyplakaly.

A my najednou pocítily, že můžeme odejít.

V klidu a pokoji jsme se během chvilky vrátily na asfaltku a došly k autu.

Vděčné, že jsme se nechaly svést z cesty.

Prostor kolem nás není jen vzduch. Nejsou to jen předměty.

Je živý, vědomý a laskavý.

Nezapomínejme na to.