Po Velikonocích

Doba Velikonoc mě už tradičně uvedla do velikého vnitřního ticha.

Nikdy nepíšu nic, co samo nepožádá o napsání.

A tak zase mlčím a čekám.

Ale letos je to prostoupené jakýmsi smutkem. Smutkem z toho, že se mi nechce nic psát do prostoru, který se stává den za dnem vyhrocenější a rozpolcenější. 

Nenapíšu víc než toto:

Za tu pěknou řádku let, kdy pracuji jako terapeutka, jsem poznala sílu neposuzování a bezpodmínečného přijetí. Dozvěděla jsem se tak věci, které nebyly ještě nikdy vysloveny, otevřely se pocity, které byly skryty za hradbou studu a obranných valů, zdánlivě nesmiřitelné došlo k pochopení a odpuštění.

Toto přijetí nemá absolutně nic společného s neschopností nastavit osobní hranice nebo neochotou mluvit z pravdy.

Je to vyjádření úcty k člověku a jeho božskému původu.

Každý má v této době jiný úkol a můj je tento.

Bez předsudků a odsuzování přijmout každého, kdo je ochoten podívat se pravdě do očí. Té své, nejvnitřnější, na jinou pravdu si nároky nekladu.

A svým otevřeným a neposuzujícím postojem umožňovat co nejvíce lidem, aby tu ochotu v sobě probudili.

A to je vše, zbytek přenechávám ostatním. :-)

Mám vás ráda!

PS: Stejně ve skrytu probíhají ve spolupráci s Janou Janoutovou, o které jsem vám před časem psala, nejrůznější změny, které mi pomůžou, abych s vámi mohla být v kontaktu i jinak než zde. Abychom o sobě věděli a spojovalo nás více cest. Tou první, o niž se chci s vámi podělit, je možnost zasílání mých článků a plánovaných akcí přímo na mail. Ničeho se nemusíte bát - nikdy jsem vás ničím nevyžádaným neobtěžovala a vaše emailové schránky nezahltím desítkami mailů ani rádoby výhodnými akcemi. Ani já nemám tento přístup ráda. Zůstanete pro mne vždy především přáteli a souputníky na cestě životem.