O karmě a milosti (a vosách)

Letos nám ty prázdniny moc neklapou. Prodáváme naši milou maringotku i naši zahradu, všem nám začíná nová a neznámá etapa života, každému ta jeho, a tak jsme takoví nějací rozjitřelí a že by nám to spolu ladilo, to se tedy říct nedá. Každý z nás se s nastalou situací vyrovnává po svém, což vnáší do našeho rodinného společenství nejednu disharmonii, ba i konflikt, a myslím, že se nám všem uleví, když se jedna etapa definitivně uzavře, aby mohla začít nová.

No a prázdniny jsou letos pro nás evidentně takovým přechodovým obdobím, ale pořád jsou to prázdniny, k nimž se váží mnohá, často neslučitelná, očekávání, například klidu, pohody, odpočinku a rodinné harmonie. Nebo naopak mohou být dobou návštěv, kamarádů a spousty akcí. A do toho ta úmorná vedra, no však víte…

Stalo se, že jsme se rozhodli vydat na víkend pryč. Nějak nám to všechno vyeskalovalo, chvilku to vypadalo, že nepojedu já, pak že necháme doma všechny děti, nakonec jsem já, člověk řádu, logiky a systematiky, naházela bez ladu a skladu do tašky svoje svršky a kartáček (jen tak bez obalu!!!) :-) , a vyrazili jsme. Podle ověřené zásady, že když člověk opustí místo sváru a podívá se na vše z odstupu, většinou je to situaci ku prospěchu.

Den se rozvíjel slibně a i přes úmorné vedro jsme se měli spolu docela hezky. Po výletě na zříceninu hradu a osvěžující koupeli v lomu jsme se vydali do keltského skanzenu v Nasavrkách. Novodobí kelti tam svépomocí budují původní keltské oppidum a ačkoli je k vidění pouze zlomek toho, co mají v plánu vytvořit, určitě to stojí za to. Vše je nejen autentické, ale i plně funkční. Všechny domy postavili bez jediného hřebíku či vrutu, umí vyrábět dřevěné uhlí, vytáčet i pálit keramiku ve starobylých pecích, získávat železo z železné rudy více než dva tisíce let starými postupy. Chovají ovce a z jejich vlny plstí a předou na vřetánku a tkají látky po keltsku. Melou mouku a pečou chleba. Slaví keltské zvyky a s veškerou vážností provozují keltské rituály.

Prošli jsme si celý dvorec s jedním z nich, výklad byl praktický a poutavý i pro děti. Tolik reklamní sdělení. :-)

Potom nás novodobý kelt nechal svému osudu a my si prošli zbytek prostoru. Došli jsme až k svatyni, kruhovému prostoru vytvořenému z kamenů s dřevěným portálem. Vzhledem k tomu, co jsme prožili na prohlídce, jsem si byla vědomá, že jsme přišli k místu, které je pro (novodobé) kelty posvátné. Cítila jsem, že do tohoto kruhu nemůžeme jen tak vejít a jen tak si tam po turisticku očumovat. Na kameni nejblíže portálu jsem si všimla vos, které si stavěly hnízdo. Přiblížili jsme se k dřevěné bráně a chystali se projít kolem kamene s vosami, ovšem v dostatečné vzdálenosti od nich. Než jsme se s mužem nadáli, vosy po nás bez varování vystartovaly. Takový útok jsem nikdy nezažila – rychlý, přesný a nelítostný. Dětí si vosy ani nevšimly, ale můj muž a já jsme dostali každý po žihadle. Rychle jsme utekli od svatyně pryč. Bylo mi hned jasné, co se stalo. Zkrátka jsme do tohoto posvátného prostoru nebyli vpuštěni a já se po pravdě ani nedivila. Ne nadarmo se lidé odjakživa před vstupem do posvátných prostor očišťovali a my jsme toho měli ten den k očištění víc než dost.

Přes dvacet let jsem nedostala žihadlo, ale pamatuju si, že jsem vždy strašlivě otekla. Hned jsem poprosila za odpuštění, že jsme v tomto stavu mysli a ducha chtěli vstoupit na posvátné místo. Přiložila jsem si na tvář jitrocel, po pár minutách rána přestala bolet, vůbec nezčervenala ani neotekla.

A ponaučení pro mě? Co si člověk svým vědomím vytváří, to má. Tomu se nedá vyhnout – svým současným chováním, prožíváním, svou otevřeností i uzavřeností si vytváříme svoji budoucnost. Přijmeme-li ale svoji současnost jako důsledek svých předchozích rozhodnutí a činů, převezmeme za ni zodpovědnost, uznáme svoji chybu a omluvíme se, důsledky nemusejí být tak bolestné, jak se zpočátku zdá. V ten okamžik do karmického řetězce událostí vstupuje milost a láska, něco nezaslouženého, nezasloužitelného, ale přesto reálného. Kdo má oči k vidění a uši k slyšení, toho učí každý okamžik.