Osobní růst

… je zajímavá duchovědní disciplína možná jen u nás v individualistické euroatlantické civilizaci. Musím se ale přiznat, že mi moc nedává smysl. Kdo v nás má vlastně růst? Kdo v nás se má zdokonalovat?

Pokud je  slovem „osobní“ myšleno ego, naše malé osobní já, potom snad raději ani nedomýšlet důsledky. Ono totiž duchovně nabubřelé ego není o nic méně egoistické než jakékoli jiné ego a cesta osobního růstu vede jen k velké deziluzi, že ani tento seminář, ani tato metoda, ani tato kniha mi nepřinesla trvalé štěstí a blaho.

A pokud zacílíme na to, kdo jsem opravdu já, a alespoň na okamžik námi probleskne poznání, že je to Ticho, Vědomí, Láska, co by zde bylo možné zdokonalovat? Kam by mohla růst slovy nepopsatelná Láska, Soucit a Poznání?

Možná má v lidském životě místo i cesta s cílem osobní růst. Ale já jsem si jako smysluplnější zvolila osobní umenšování. Osekávání. Odevzdávání. Nelpění. Nechtění. Není to nějaká filozofie, jen výsledek poznání, že není kam růst, ale taky, že nemůžu nic ztratit. Že není potřeba snažit se někým být, že lepší je nebýt Nic a nepřekážet Boží síle, která může skrze Nic tvořit s lehkostí a hravostí a v takových dimenzích, o kterých by se nám ani nesnilo. Že největší překážkou vnitřního štěstí je víra, že si ho zasloužíme, až …

Osobně vnímám cestu osobního růstu jako zdlouhavou a bolestnou slepou uličku, která vede ke zjištění, že nikdy nebudu dost dobrá pro to, abych si Boží lásku zasloužila. Není nic úlevnějšího než nechat milost dělat, co má být uděláno, říkat, co má být řečeno, a soucitně milovat to nedokonalé lidské v nás i v ostatních.

„Není nic, co byste mohli udělat pro svou vnitřní transformaci. Nemůžete se sami transformovat a už vůbec nemůžete změnit svého partnera nebo kohokoli jiného. Můžete pouze vytvořit prostor, aby se mohla transformace odehrát, aby měla milost a láska kam vstoupit.“

(Eckhart Tolle)

(2015)